Josef Fronk

Výtvarný projev nelze popsat slovy, protože ta jen opravdový význam vzdalují. Nejsou to zvuky, složené do slov, vět a myšlenek, je to přímá řeč, která promítá vnitřní naléhavost, tušení, obavy, strach i lásku. Je to přímá řeč, kde barvy, vztahy tvarů, struktury, kontrast světla a tmy... jsou slova, věty a myšlenky jiné komunikace. Slova často deformují, zkreslují a manipulují. Vytváří nepřesné a někdy falešné představy, jež nemíří k podstatě sdělení. Jazyk sdělení výtvarného umění je však napojen na svébytné roviny našeho vědomí.

Obrazy Josefa Fronka jsou jen obrazy. A je zcela lhostejné, zda je či není obsah, který Josefovi posloužil, v obraze přítomen. Důležitý zůstává obraz, jeho sdělení, jeho duchovní prostor, vyzařování energie, citu, dotýkání člověka člověkem. Josef se nestydí za hluboce prožívané emoce - radost, lásku, bolest, okamžiky štěstí, za naplnění energií. Odmítá vypočítavost konceptu, odmítá kalkulovat v úvahách aktuality, módy, diktátu postmoderny.

Po formální stránce se spojnicí jeho poslední tvorby stala především vertikála. Pro někoho asociace vězení, pyžama, pruhované matrace, obilí a nebo jiné věci. Pro Josefa je to spíše symbol vitality, cesty stoupající vzhůru, motiv pevnosti a jistoty. V bolesti jistota radosti, v chaosu jistota řádu, v nejistotě příštího dne jistota probuzení. Prostor dvou základních plánů je určujícím vyjadřovacím prvkem, který se překrývá, aby zakrýval i vytvářet, aby strukturoval, stavěl a organizoval záchvěvy, útržky i energická gesta. Vzrušivé barevné skvrny a stopy jsou stavěny do kontrastu s vymezením přesného tvaru. Kontrast není jen v psychologii tvarů a jejich vracení z chaosu do organizace, je především ve výrazu a stavebnosti barvy. špinavě béžová olejových nátěrů schodišť i zářivě modrá otevřeného letního nebe. Uzavřený i otevřený prostor. Barva zde není pomůckou, není popisem, je metaforou, je výrazem obrazového poselství, je vnitřním sdělením hluboce emotivně prožívaného života.

Pavel Luffer

Vystavená kolekce obrazů, která vznikla v minulém roce, představuje jednu etapu v tvorbě malíře Josefa Fronka. Všechny obrazy se vyznačují základní strukturální podobností - abstraktní barevnou plochou prostupují bílé vertikální pásy. Tato vertikální struktura je nositelkou výtvarného řádu a v pojetí autora má i určité duchovní významy. Josef Fronk totiž chápe abstraktní malbu jako vyjádření emocionálních stavů, které mohou odhalovat i hlubší intuitivní struktury naší osobnosti. Jako něco, co je schopno zachytit hlubší, subtilnější vrstvy našeho života a světa, a možná i jako něco, co je schopno přiblížit duchovní rozměr bytí.

Jeho pojetí abstraktní malby není tedy rozhodně formální, neomezuje se na členění obrazové plochy a na práci s barevnými prvky, ale snaží se k této rovině (v doslovném významu slova ploše obrazu) přidat i další duchovní nebo metafyzický rozměr. Odtud také můžeme rozumět i samotnému názvu výstavy: Bílé modlitby. Modlitba je forma komunikace v které se uvnitř tohoto světa otevírá prostor transcendence, prostor který se otevírá díky určité milosti. Tento prostor milosti a transcendence nemáme zcela ve své mocí. Pokud bych mohl spekulovat o modlitbě z křesťanského hlediska, myslím, že v ní nejde o to abychom si modlitbou naklonili boha, aby chtěl to, co chceme my, ale, že se modlíme proto, aby nás přivedl ke chtění toho, co chce on. Neříkám to proto, že bych zde chtěl suplovat nějaké kázání, ani proto, že chci vykládat obrazy Josefa Fronka na bázi náboženské malby, protože to by byla jejich dezinterpretace, chci jenom vyjasnit jeho základní naladění, jeho základní přístup k tvorbě. Myslím, že Josef Fronk chce, aby byl prostřednictvím malby, prostřednictvím emocionálně prožívaného aktu malování, přiveden ke chtění toho, co chce malba sama. Tak jako se v modlitbě obracíme k bohu jako k osobě, i on chce, aby mu malba odpovídala a ukazovala cestu, aby ho ona sama přivedla ke zjevení to, co dosud bylo zraku skryto. Tento dynamický a existenciální aspekt modlitby, který je výrazem živé víry, je ve své všeobecnosti (zdůrazňuji podruhé: nikoli ve své specifické náboženské podobě) v základu pojetí abstraktní malby Josefa Fronka.

Pokud si uvědomíme toto základní naladění, snáze pak porozumíme některým aspektům jeho obrazů a jeho malby. Uvědomíme si, že používané obrazové prvky mají, vedle svých výtvarných hodnot, i významové obsahy: Vertikální členění obrazu, které dává obrazu základní řád není jen organizací jeho plochy, ale zastupuje i jistý duchovní princip. Snaha o přesné a citlivé vedení linií je snahou o preciznost výrazu, který se už samotným tahem štětcem snaží

vyjádřit citlivý a zdrženlivý přístup k realitě. Stejně tak i barevnost, v níž bílá a modrá barva jsou barvami duchovními a červená je barvou vitality. V modré se navíc, díky technice vymývání barvy, objevují i zářící hloubky, kterými se plocha obrazu otevírá pro naši kontemplaci.

Díky této základní orientaci, porozumíme více nejen výtvarné stránce obrazu, ale i životnímu naladění a postoji autora samotného. Vždyť je třeba ještě vědět, že modlitbu často provázela oběť a půst. Neříkám to proto, že bych chtěli nějak heroizovat snahu Josefa Fronka a vydávat ho za nějakého světce malby a mučedníka umění, chci jenom naznačit, že všechny tyto aktivity jsou především aktivitami, které jsou otevřeny do budoucnosti, že jsou otevřeny pro to, co přichází.

Jinými slovy tím chci říci, že Josef Fronk svému úkolu, který si předsevzal, dává mnoho a že bychom jeho tvorbu měli sledovat i v budoucnosti.

Mgr. Kamil Nábělek